close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Simurgh - kresby a popis

8. srpna 2013 v 12:31 | Sariel |  Projekty studentů Mytologie

Ve spojitosti se slovanským bohem Simarglem jsme v Mytologii zabrousili i k mýtické bytosti, které se říká Simurgh. Existuje mezi nimi určitá spojitost, byť Simargl je řazen mezi slovanské bohy a Simurgh spadá spíš do orientální mytologie. Jelikož však slovanské kmeny putovaly po celé Euroasii a nechaly se různě ovlivňovat, nacházely se pak i na slovanském území kulty zcela převzatých bohů z východu (mezi jinými Vyšeň/Višnu a Kryšeň/Krišnu), mezi kterými pak dominoval právě Simargl (původně íránský bůh), kterému dokonce vystavěl sochu sám kníže Vladimír v Kyjevě (Vladimírův pantheon).

Mnozí však považovali Simargla stále za boha vetřelce, možná i za démona, který si nezaslouží být uctíván. Často byl také Simargl spojován nebo stotožňován se zlověstným vyslancem temných sil Senmurvem. Jako předzvěst, že světu hrozí zkáza a démoni hodlají ovládnout svět, vysílal podle legend Simargl právě Simurgha, děsivého ohromného ptáka, ze kterého šlehaly plameny (někdy jsou mu proto připisovány stejné vlastnosti jako Fénixovi). Děs z tohoto zjevení Slované bezpochyby přejali od Arabů. Mezi těmi se totiž tradovalo, že Simurgh už celkem třicetkrát spatřil zničení a obrození světa. Ale narozdíl od Arabů, kteří si tento fakt vyklídali jako důkaz nesmírné moudrosti a moci (a tudíž se před Simurghem skláněli), Slované v tom viděli jasně předzvěst zkázy.

V Arábii byl později Simurgh vždy vypodobňován se psí hlavou, Slované však s největší pravděpodobností připisovali tomuto zjevení vždy podobu hroznivého ptáka zahaleného ohněm. Tato podoba ostatně přežila prokazatelně i v Turecku, kde ještě v 16. století Simurgha uctívali jako toho, kdo přináší štěstí, klid a moudrost.

A jak vidí Simurgha studenti Mytologie:

Simurgh je obrovský démonický pták. Peří, které ho pokrývá, je černé jako popel a je zachváceno rudými plameny šlehajícími do výše několika metrů, s těmito plameny se Simurgh rád baví, když zapaluje domy a pole. Jeho mohutná křídla jsou pokryta peřím černé barvy, které se stříbřitě třpytí. Peří na koncích křídel je nejdelší a nejstříbrnější. Rozpětí těchto křídel je několikametrové. Ocas tohoto hrozivého ptáka je tvořen temně vyhlížející černou mlhou, která se za ním táhne jakoby rozervána na kusy.
Mohutná hlava tohoto ptáka je ozdobená černým chvostem, které tvoří temnou korunu Simurgha. Jeho mohutný, mírně zatočený a nebezpečný zobák se pyšní krvavě rudou barvou.
Jeho velké oči barvy noci jsou stejně temné jako jeho duše a jsou orámovány stříbrem.
Děsivě vyhlížejí na hořícím Simurghovi i jeho dlouhé pařáty s nebezpečně ostrými, zahnutými drápy černé barvy, se kterými je schopen zabít i člověka.

- Wiky Dream


- Alex Darkness


- NatySs Anett Sulai
 

Pověst o Jarunovi

1. července 2013 v 14:17 | Sariel |  Slovanská mytologie
Tato pověst navazuje na pověst o Jarovi. Ten tehdy dovedl Árije do Paňdžábu a získal pro svůj lid zpět teplo, avšak ona pověst neskončila vůbec optimisticky. Utnul jsem ji v momentě, kdy Árijové začali ztrácet víru v původní božstvo. Než se rozepíšu dál, musím upozornit, že tehdy putovala opravdu velká skupina lidí, skoro celý národ, desetitisíce, a tudíž je samozřejmě nemožné vztahovat všechno, co se událo, na úplně každého jedince. Samozřejmě byli i tací, kteří zůstali věrní rodné víře a doufali v návrat na sever. Kulty slovanských bohů však byly v Paňdžábu zpočátku jen slabounké, neboť většina přejala tamější víru. Jak jsem zmiňoval už v minulém článku, hodně uctívaným se stal bůh Indra. Tento bůh chránil válečníky na výpravách a dodával jim sílu. Dalo by se říct, že neměl daleko k našemu Perunovi, avšak Indra, jak tamější lidé říkali, jediný znal Védy, a tudíž byl nejenom velice silný, ale i moudrý. Spousta Árijů tehdy podlehla rozšířenému kultu Indrovu.

Významnou roli v tom hrálo jistě několik aspektů. Árijové putovali stovky let, stali se kočovným národem, který strádal a nenacházel útěchu, až v Paňdžábu jim vysvitlo světlo jménem Indra. Tamější obyvatelé se proti příchodu Árijů totiž příliš neohradili (zatímco jinde museli svádět kruté boje i o pár slepic) a Árijové tento fakt připisovali rovněž Indrovi a jeho vůli, že Árijové jsou v jeho kraji vítáni. Navíc si uvědomili, jak rozlehlý kraj to byl. A pakliže si dokázal jeden národ uhlídat tak ohromné území, musí mít skvělé vedení - odvážného a moného boha. Ke všemu, což je poznatek z moderní doby, je vdycky atraktivní to, co je nové.

Většina Árijů tedy velebila Indru (a další bohy, například Šivu), což přirozeně rozzuřilo staré bohy, a Svarog se rozhodl tedy jednoho dne vyslat na Paňdžáb zemětřesení, aby upozornil Árije, kdo chránil a vedl jejich předky a ke komu patří. Zemětřesení poškodilo několik chrámů, ale vesměs zafungovalo opravdu jako výborné probuzení. Někteří Árijové si vzpomněli na rodnou víru. Způsobilo to tehdy zmatek. Árijové už žili několik let v inské víře a když se jim najednou připomněl Svarog, začali různě překrucovat Védy a spojovat tamější bohy s těmi svými původními. Přirozeně stále existovaly i čistě slovanské kulty, které tehdy v Paňdžábu založila ta malá část Árijů, která setrvala u původní víry, avšak i tyto kulty byly již mírně pozměněny, neboť aby byla víra zachována, musela se někomu předávat. A potomstvo už bylo tehdy složené převážně z míšenců původních obyvatel a Árijů a původní obyvatelé rovněž předávali svou víru. Ale aspoň byla dochována jména a postavení jistých bohů.

Tímto jsme mírně nastínil situaci, jaká tehdy panovala. Svarog se připomenul, ale nikdo nevěděl,c o začít dělat. Asi všichni začali tehdy pomýšlet na návrat na sever, ale tehdy tam už nebyl žádný Jar, který by je vedl, neboť své původní bohy zradili, a Indra by je z vlastního kraje nevyvedl.

Tehdy z lidu vystoupil udatný Jaruna (Arjuna) se svým bratrem Kisekem. Byli to obyčejní lidé, ale odhodlaní dovést Árije zpět do rodných končin. A tak se po několika tisících letech začali Árijové zase přesouvat. Tento druhý přesun můžeme konkrétně zasadit do doby asi 4000 let před naším letopočtem. To už velká Chladna skončila, ale zemský reliéf se už navždy změnil. Sever zůstal pokrytý ledem.

Při tomto putování se z Árijů začaly vymaňovat opět mnohé kmeny, zakládala se města a dokonce i celé kraje. Nejznámější je zmínka asi o Arménii, přičemž Ar-méni lze přeložit jako "Árjovi lidé".

Když další popisování cest na sever zkrátím, musím zmínit ještě rozdělení obou bratrů. Údajě o tom rozhodli bohové, že se bratři mají rozdělit (pravděpodobně docházelo k neshodám mezi jendotlivými kulty, které se v putujícím houfu nacházely), a tak se vydal Kisek na západ a Jaruna na východ. Vypráví se, že tehdy začaly Kisekovým kmenům těžé časy a Jaruna musel přispěchat na pomoc. Značilo to, že jedině spolu jsou kmeny silné. Putovali tedy spolu dál na sever a usadili se bok po boku, Kisek ve Skandinávii, Jaruna u Sibiře. Vypráví se také, že z lidí, které vedl Kisek, se vymanili později Germáni. Jarunův lid se vrátil do rodné Rusi a smíchal se s tamějšími obyvateli, kteří mluvili podobným jazykem a vyznávali obdobné tradice. Od této doby už můžeme definitivně mluvit o Slovanech, nikoliv o Árijech.

Pověst o Jarovi

26. května 2013 v 17:49 | Sariel |  Slovanská mytologie

Abychom porozuměli, z jakých kmenů jsme vzešli, je třeba prostudovat staré pověsti, mýty, báje a legendy. Já jsem zpracoval do porozumitelné formy pověst o Jarovi, bohu slunce, která vypráví o stěhování slovanských prapředků ze severu na jih.

Praslované - nebo lépe řečeno Árijové, neboť Slované nebyli jediným národem, který se z této ohromné skupiny vymanil - dříve obývali severské ostrovy, kterým říkali Tulský, Velesův a Svarogův, Bílý, Zlatý, a pravděpodobně k nim patřily i mnohé další. Můžeme předpokládat, že pozůstatky těchto ostrovů jsou dnešní Severní země, Nová země a země Františka Josefa - více méně celá oblast dnešního Severního ledového oceánu.

Tehdy však zemský reliéf nevypadal úplně stejně jako nyní a i podnební podmínky zde byly jiné, proto se mohli Árijové zpočátku věnovat pastevectví, rybolovu a zemědělství. Dalo by se říct, že život na severu byl ideální. Co tedy přimělo Árije stěhovat se na jih? Jak se píše ve Velesově knize, přišla velká Chladna, kterými rozumíme dobu ledovou, která skončila přibližně před 10 000 lety.

Tehdejší lidé si náhlé ochlazení vyložili asi takto:
"Když se na Bílém ostrově konala veliká slavnost všech bohů, z jihu na svém černém koni přicválal Černý Idol, který zmrazil moře a ze Zlatého ostrova ukradl zlaté býky boha slunce, které s sebou odnesl na jih. Proto nastala Chladna."

Árijům tedy nezbylo nic jiného než stáhnout se do teplejších krajin. Jako svého vůdce přirozeně zvolili boha slunce, světlo, které je vedlo, boha Jara (někdy uváděn i jako Jarilo). Neznamená to však, že by se Jar stal náhle jediným slovanským bohem!

Vzhledem k pověsti o tom, jak nastala Chladna, vyprávělo se dlouho o přesunu Árijů na jih jako o hrdinném stíhání Černého Idola.

Cesta, jakou Jar prapředky Slovanů provázel, vedla přes Ural, v jehož středu se rozkládala kouzelná země Biarmije. Tamější bohové (Barma, Tarusa, Man a Maňa) však nechtěli povolit Árijům projít jejich územím, a tak se rozpoutal lítý boj, při kterém spolu válčili slovanští a biarmijští bohové, a šlo o bitvu vyloženě destruktivní, jak ji líčí Koledova kniha. Slovanští bohové tehdy použili velikého Blesku a Koledovy zbraně, jejichž následky se podle popisu velmi podobají působení jaderných zbraní. Říká se například, že tehdy "popraskala obloha i hory", "připlul černý mrak", "zafoukal ostrý vítr" a "Slunce ztratilo svůj lesk". Na druhou stranu ani biarmijští bohové nebyli bezbraní a použili velkou Barmovu zbraň. Navíc jim vypomáhali severští gnómové.

Když si bohové uvědomili, že boj o takovémto rozsahu škodí obyvatelům obou stran, dohodli se na smíru a po dlouhém rozhovoru povolil Barma Árijům projít skrze jejich zemi a pokračovat dál do Indie (Paňdžábu). Avšak mnozí Árijové se usadili již v Biarmiji, předkové Uralorusů. Někteří putovali do Evropy.

Zbytek tedy pokračoval na jihovýchod, kde se utkával postupně s vědmami, obry-lidojedy a sosnovými obry. Někteří bohové prý při těchto bitvách skonali, avšak Nejvyšší (čímž můžeme rozumět Svaroga) je opět oživil, aby mohli dál vést národy.

Hluboko na jihu pak prý slovanští bohové našli i Černého Idola. Kryšeň a Jar se po vítězství nad Černým Idolem dokonce stali bohy Bílého moře a Uralských hor. Avšak dál vedli Árije do Inského kraje (čímž se rozumí dnešní Přední Indie a Čína).

Putování ovšem trvalo několik stovek let, Árijové zažívali krušné časy, stále nenacházeli vhodné oblasti, kde by bylo možné se usadit nebo kde by již nesídlil jiný národ. Tehdy začali Árijové pochybovat o své víře, přestávali uctívat Rod a své staré bohy, neboť "jim nepřinášeli útěchu", a Árijové se tak museli začít bít, aby vůbec přežili a uživili se. Uctívat začali boha Indru, inského boha válek, který podle tehdejších Árijů jediný znal Védy a tudíž i cestu ze "tmy".

Stále vedeni Jarem, avšak s vidinou Indrova souhvězdí, se dostali Árijové do Indie.

Ale více si povíme v navazující legendě o Jarunovi.
 


Kletby - úkoly

15. května 2013 v 20:07 | Sariel
1.DÚ
- Účinek kletby:



2.DÚ
- Psi wheel:


Triglav - slovanský bůh

29. dubna 2013 v 21:36 | Sariel |  Slovanská mytologie
V dnešní době se můžeme všude na internetu dočíst, že Triglav býval velmi mocným bohem, uctívaným hlavně Pomořany. O jeho moci svědčí tři hlavy, o kterých se často traduje, že každá z nich má dohlížet nad jiným ze tří světů (podle křesťanství nad nebem, zemí a peklem). Co když je to ale jinak …?

"Nuž, začněte, zaprvé - skloňte hlavu před Triglavem!" - takto jsme začínali, velice Jej velebili, Svaroga - praotce bohů …
A Hromovládci - Bohu Perunovi, Bohu bitev a zápasů jsme říkali: "Ty, kdož oživuješ, co se zjevilo na svět, nepřestávej otáčet koly!" …
I oslavovali jsme Svantovíta. On jest bohem Pravi i Javi! Opěvujeme Ho v písních, vždyť Svantovít - to je Svět.

Tento úryvek je z Velesovy knihy … spadá pod "kapitolu" Velebení Triglava. Ale zaznělo tu mnoho jmen - Svarog, Perun, Svantovít …

Musíte to pocítit, neb jen toho jste schopni, neb se tu skrývá veliké tajemství: kterak Svarog a Perun - jsou zároveň i Svantovítem.

Můžeme tedy říct, že tři Triglavovy hlavy mají dohlížet na tři slovanské světy, ale daleko pravděpodobnější je teorie, že Triglav - mezi původními Slovany - byl spojením tří mocných bohů: Svaroga, Peruna a Svantovíta. To znamená, že Svarog je bůh otec, Perun syn a Svantovít svatý duch. Tvoří tak předkřesťanskou trojici.
Pakliže je to pro někoho řečeno příliš složitě, můžete si to představit třeba jako knihu ... Perun je písmo, Svarog je papír, Svantovít vazba. Dohromady tvoří knihu, Triglava. A tvrzení, že "Svarog a Perun jsou zároveň i Svantovítem", by nemělo v tomto kontextu znamenat nic jiného, než že jsou tito bohové prolnuti a spojeni v jednoho. Stejně tak totiž můžeme říct, že Svantovít a Perun jsou zároveň Svarogem.

Existuje také teorie, že staří Slované věřili jen v jednoho boha, kterého nazývali nejrůznějšími jmény, objevuje se mezi nimi i jméno Triglav. Ale tohle je opravdu jen dohad a já se k němu nepřikláním, neboť každý z výše zmíněných bohů zastával trochu jinou funkci. Všichni samozřejmě na něco dohlíželi, něco strážili nebo opatrovali, ale zaměnit se dost dobře nedali.

Pakliže se bavíme o záměně, musím zmínit, že hlavně později byl Perun v této trojici nahrazován Velesem. Mohlo se stát, že Perun ztratil na své moci a lidé si uvědomili, že Veles je daleko silnějším a schopnějším bohem, ovšem daleko pravděpodobnější je domněnka, že šlo prostě o chybu. Tehdy bylo náboženství vskutku velmi rozthané, roztroušené a zmatené. I v dnešní době se vedou třeba v křesťanství dohady o tom, jak kterou věc vyložit, a to máme Bibli, tedy pilíř, o který se lze opřít. Tehdy vznikalo jen pramálo textů, lidé si tedy vykládali často víru po svém: tradice se měnily stejně jako postavení jednotlivých bohů. A tak se mohlo stát, že jednou nahradil Veles Peruna. Takový div to zase není. Oba tito bohové jsou spojováni s dobytkem. Ale zatímco Perun má zajišťovat sílu býků, aby byli schopni táhnout do bitev, Veles dbal zkrátka jen na zdraví dobytka všeobecně, chybí tam zcela motiv boje a války. Byl také často označován jako "dobytčí bůh" a možná kvůli tomuto označení byl pak povznášen vedle Svaroga a Svantovíta, jestliže tehdy kolovaly řeči o tom, že "Triglav má mít i moc nechat dobytek růst."

Později se hlavně v Pobaltí stal z Triglava obyčejný bůh, ne tedy přímo obyčejný v tom dnešním slova smyslu, byl bezpochyby považován za velmi mocného, ale mezi jeho kulty se už nemluvilo o žádném spojení tří bohů - a ani o dohledu nad třemi světy - tři hlavy měly jen znásobovat Triglavovu moc.

O rodu a Svarogovi

22. dubna 2013 v 19:30 | Sariel |  Slovanská mytologie
Slovanská mytologie je velmi nejednotná, neboť samotné náboženství starých Slovanů bylo roztříštěno mezi několik kultů, jež mnohdy ani nesdílely stejná území, natož pak božstvo.

Dlouhou dobu velebily slovanské kmeny především Svantovita, Svaroga či Velese, ale to se změnilo s příchodem doby ledové, kdy se Slované začali přesouvat na jih, do oblasti dnešní Indie. Došlo tak k promíchání jazyků, znalostí i náboženství a od té doby můžeme i v pramenech vypovídajících o Slovanech najít bohy Krišnu či Višnu akorát s pozměněnými jmény (Kryšeň, Vyšeň).

Obecně se však za nejvýznamnějšího boha slovanské mytologie považuje ROD jako bůh zrodu. Bylo by však velmi nezodpovědné připisovat Rodu jen tuto roli. Slovem "rod" totiž Slované označovali celý vesmír, který do sebe zahrnuje všechny bohy. Rod může být tedy chápán i jako otec a matka všech bohů -nám se bude Rod nejlépe chápat asi jako "všudypřítomná energie", byť nejde o zcela přesný výklad - je to zkrátka samotný svět, nikoliv však v takové podobě, jak ho známe nyní my. Kvůli tomuto mi přijde pošetilé nazývat Roda bohem, z něj bohové vzešli, jeho sílu využívali, ale Rod sám bohem nikdy nebyl (alespoň mezi původními kulty ne).

Ale společnost vždycky tíhla k představě, že existuje nějaký "vůdce", jakýsi vládce, který nás někam dovede ... Ale jak už jsem psal, pro každou společnost to byl jiný bůh. Přesto však můžeme vyzdvihnout jméno boha Svaroga, jehož kulty by se daly najít v celém Rusku, ale i dál na západ či na jih. Podle mudrce Jagajla Gana byl Svarog "praotec bohů a pán Nebes, který očekává lidi v Iriji, nebeském ráji".

Bavíme se stále o slovanské mytologii, ale narozdíl třeba od "Rodu" jméno "Svarog" příliš slovansky nezní. Předpokládáme, že jeho jméno vzniklo ze sanskrtu, konkrétně ze slova "Svarga", čímž se i dnes označuje nebeský ráj - jehož součástí je Irij. Svarogovo jméno má však bezpochyby souvislost i se slovem "Svarai", které se v Penži (dnešní Indii) používalo jako přídomek pro Indru, velmi mocného a často uctívaného boha, jehož kulty po velkém přesunu na jih vznikaly i mezi Slovany. Můžeme tedy tvrdit, že Svarog je slovanskou alternativou Indry, neboť o obouch se tvrdí, že vládnou bleskem a obývají nebeský ráj.

Neopovažuji se ale opět v žádném případě tvrdit, že je to právě Svarog, který měl z bohů nejvyšší moc. Kníže Vladimír ho ostatně ani později nezařadil do svého pantheonu a nesetkáme se v něm ani s Rodem.

Pro západní Slovany míval Svarog veliký význam, avšak nejčastěji jej spojovali s Triglavem ... ale o Triglavovi a Vladimírově pantheonu budou zase další články ...

Kam dál